Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prolog - Úvahy na okraji rokle 3

Tóra není dílem lidských rukou.

Člověk je ve své podstatě sobecký tvor; milosrdné Sinajské zákony, které omezují moc vládnoucích vrstev a staví hráz vůči zvůli mocných, nemohly být vytvořeny mocnými a vládci toto světa, tedy těmi kdo obvykle zákony tvoří.
Pro otrokáře není výhodné propouštět otroky po uplynutí šesti let a navíc je štědře obdarovat ze svého stáda i humna a lisu. (5M 15:14)
V zájmu otrokáře je, aby mu byl vrácen uprchlý otrok, a není v jeho zájmu, aby zákon nařizoval poskytnout uprchlému otroku útočiště.
Není v zájmu věřitelů, aby dlužníkům odpouštěli po sedmi letech, o milostivém létě, nesplacené dluhy.

Vládce a vojevůdce asi jen stěží sám od sebe uvolní před nadcházející bitvou toho, kdo vystavěl nový dům a ještě jej nezasvětil, nebo toho, kdo se zasnoubil se ženou a ještě si ji nevzal. (5M 20:5-7)

Není v zájmu krále připravit se o světské radovánky a omezit svou moc; tedy nemít mnoho žen, stříbra a zlata a mít povinnost každý den číst z Bohem zjeveného Sinajského Zákona, aby se jeho srdce nevypínalo nad jeho bratry, což znamená, aby pro něj nebyli poddaní bezprávnými otroky, ale bratry. (5M 17:16-20)

 

Výjimečnost spočívá v Božím zjevení, nikoli v tvůrčím nadání židovského lidu, o kterém tak rádi píší pisálci postrádající vlastní názor.
Židovský talent je bohužel schopen Sinajský Zákon pouze překrucovat.
Věhlasný farizej Hilel de facto zrušil šemitu (prominutí dluhů) a nahradil jí tak zvaným prosbolem (
פרוסבל - prosbol - odvozeno z προς βουλή βουλευτών) - právní fikcí vypůjčenou od Řeků.
Hilel se odvážil zrušit přikázání Tóry, a to i když se Písmu Svatém píše, že se jedná o Věčného promíjení dluhů. (5M 15:2)

 

Izraelští vládcové zákon o králi nedodržovali, vlastníci otroků otroky na svobodu nepropouštěli, a za to byli kritizováni prorokem Jeremiášem.
Dokonce i přikázání Nezabiješ, bylo v traktátu Sanhedrin interpretováno po vzoru aténských a krétských zákonů, čímž ztratilo svůj univerzální charakter; talmudistické nařízení týkající se beztrestnosti nemanželského sexuálního styku s ženou hluchoněmého, znehodnotilo přikázání Nesesmilníš.   
To jsou výsledky židovského tvůrčího ducha, který se vzmohl pouze na devalvaci Bohem zjevených hodnot Sinajského Učení.

 

Mnohé co se nám zdá v současné době jako zcela samozřejmé, na co jsme zvyklí, ale v minulosti tak samozřejmé nebylo.
Například idea všeobecné rovnosti před zákonem.

 

Například Chammurapiho zákoník odsuzoval osobu, která zabila těhotnou dceru muškenuma (neplnoprávného občana), k pokutě ½ miny (mina - řecká váhová jednotka; 1 mina = 0,429 kg) stříbra.
Pokud se ale jednalo o zabití dcery plnoprávného občana, byla odsouzena dcera pachatele, a to k trestu smrti (§ 209 - 212).
Ano, čtete dobře, ne pachatel, ale jeho dcera!

 

Zde názorně vidíme, že přikázání Tóry Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích (5M 24:16), jehož smyls je nedílnou a samozřejmou součástí moderních právních systémů, nebylo starověkému člověku známo, a to ani tak moudrému, jako byl vládce Chammurapi.

 

Zákon o poskytnutí útočiště uprchlému otrokovi: Nevydáš otroka jeho pánu, když se k tobě před svým pánem uchýlil. Bude bydlet s tebou uprostřed tebe na místě, které si zvolí, v některé z tvých bran, kde mu bude dobře. Neutiskuj ho. (5M 23:16-17) by se zcela jistě starověkému zákonodárci jevil jako naprosto absurdní, hloupý a protiprávní.

 

A zde se ke stejnému problému vyjadřuje Chammurapiho zákoník: Pokud někdo skryje ve svém domě uprchlého otroka nebo otrokyni ... a nevyvede ho/jí ven při vyvolávání vyvolávače, musí být potrestán. (§ 16)

 

Babylonská a antická legislativa považovala otroka (o kterého se tak dojemně stará Sinajský Zákon) za zcela bezprávnou bytost nebo za pouhou věc.
Dokonce i slavný Aristoteles považoval otroka za pouhý živý pracovní nástroj, a pracovní nástroj za neživého otroka.

 

Přikázání milovat usazeného cizince (barbara!), jako sám sebe by považoval osvícený Helén za hloupé a absurdní, stejně jako přikázání Nezabiješ a Nezcizoložíš, která v žádném případě nejsou produktem civilizace, výplodem lidské mysli.


Například v Řecku, v zemi filozofů a učenců, v kolébce Sokrata, Platona a Aristotela, v rodišti Pythagora, Archiméda a Euklida, nebylo zabíjení novorozených dětí zakázáno.
Podle aténského Solónova zákona bylo výsadou rodičů, zda nechají novorozence žít či zabít.
Také Aristoteles považoval toto barbarství za zcela přípustné a pouze doporučoval: Tam, kde je veřejné mínění proti shazování dětí (ze skály), by se měly snižovat počty novorozenců pomocí vyhnání plodu (potratů).

 

A slavný Platón ve svém díle Ústava (πολιτεία) přímo doporučuje zachovat při životě pouze ty děti, které se narodily ženám ve věku 20 až 40 let a mužům ve věku 25 až 55 let, ostatní děti doporučuje zabít.
Ve Spartě Lykúrgův zákon nařizoval zabití slabých a neduživých chlapců.
V Římě Romulův zákon povoloval zabíjet novorozené dívky bez jakéhokoli omezení, novorození chlapci mohli být zabíjeni pouze v případě, že byli nemocní a pouze v přítomnosti svědků.
Zabití hélóta ve Spartě a zabití otroka v Římě bylo zcela samozřejmou věcí.

Otroci vyčerpaní nesnesitelnou dřinou byli prodáváni do cirků jako potrava dravé zvěři, pro potěchu publika, které žádalo chléb a hry.
V předislámských dobách zahrabávali arabští kočovníci děti do písku v poušti.
Velmi rozšířené byli lidské oběti, a to nejen v dávném starověku u fénických a kanaánských kmenů, ale i mnohem později.
Keltové obětovali své děti modlám pod vedením pohanských kněží - Druidů.
To samé praktikovali i Germáni a Slované.
Před tisíci lety v Kyjevské Rusi upalovali na obětních ohních nejlepší chlapce.
Zabíjení dětí a obětování lidí ustalo až v době, kdy byly pohanské kmeny obráceny na křesťanství a byly skrze přikázání Starého Zákona seznámeny se zákazem zabíjet; kmenům, které přijaly islám, se zákaz zabíjení stal známý jako příkaz Taurat - Tóry.

 

To samé platí i pro přikázání Nezcizoložíš, neboť chámovou sexuální nevázanost považovaly mnohé pohanské kmeny za ctnost.
Různé kulty pohanských bohyň měly zcela zjevný sexuální podtext, sexuální nespoutanost vzkvétala v pohanských chámech Říma, o čemž nás informují Iosephus Flavius a Juvenalis.
Dokonce i filozofové hlásali sexuální nespoutanost.
Platón ve své Ústavě obhajuje sdílení žen: všechny tyto ženy by měly být společné všem těmto mužům, ani jedna by neměla žít pouze s jedním z nich; společné by měly být i děti, děti by neměly znát své rodiče a rodiče své děti.
Podobný názor měli i jiní filozofové, stoici a kynikové.
Díogenés Laertios píše: domnívají se, že mudrcové by měli mít společné ženy, aby se každý muž mohl scházet s jakoukoli ženou. To píše Zénón z Kitia ve svém díle O obci a Chrýsippos ze Soloi ve svém díle o státu, a také kynikové Díogenés a Platón.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA