Obdobu přikázání a zákonů Sinajské Tóry nebyly schopny vymyslet ani ty nejvyspělejší civilizace starověku.

Jejich úrovně nedosáhlo ani moderní lidstvo.
Představme si, že by byli všichni lidé od dětství do pozdní dospělosti naplněni vírou ve Věčného, a začali by horlivě plnit Boží přikázání, dosáhlo by lidstvo nevídaných výšin spravedlnosti, mravnosti a milosrdenství.
Nikdo by nezabíjel a nikdo by neloupil.
Vymizela by neřest a posílil by význam rodiny.
Nebylo by ohavností, které jsou dnes běžné, a nad lidstvem by nevisela hrozba hanebného zániku.
Nebylo by krádeží a nebylo by podvodů.
Lidé by žili v pravdě a nebylo by lži.

Nikdo by neukládal svému bližnímu o život.

Člověk by miloval svého bližního jako sám sebe, lidé by si vzájemně pomáhali.
Každý by miloval cizince, neexistoval by šovinismus.
Nikdo by neutiskoval vdovy, sirotky, chudé, naopak každý by jim pomáhal.
Mladí by ctili otce a matku a povstali by před šedinami, vážili by si stáří.
Věřitelé by odpouštěli po sedmi letech o milostivém létu dluhy chudým.
Majetní vlastníci půdy by nechávali část úrody potřebným.
O milostivém létu by se prodaná půda vracela původnímu majiteli nebo jeho dědicům, vládla by sociální rovnost.
Neexistoval by mysticizmus.
Neexistovaly by pověry, neexistovala by modloslužba a neexistoval by okultizmus.

.... Mnohá dnes samozřejmá morální a mravní pravidla, nejsou produktem lidské mysli.
Nedokázaly je vymyslet ani ty nevyspělejší civilizace.
Musel zaznít Hlas z hory Sinaj, nezbytná byla přikázání a zákony zapsané v Pěti knihách Mojžíšových.
Do doby než se objevila tato abeceda spravedlnosti a milosrdenství, a dokud se nestala součástí lidského vědomí, byl člověk pouhým myslícím zvířetem, ovládaným sobectvím, toužícím po výhodách, obdařeným představivostí, smyslem pro krásu a schopností vědeckého uvažování.
Člověk do této doby neměl svědomí a nejednal ve prospěch druhých, nechápal co to je mravní čistota a láska k bližnímu.

Sinajské Učení bylo dáno lidu, nacházejícímu se v primitivním stádiu vývoje, lidu nevzdělanému, nekulturnímu a vzpurnému, bylo mu ale dáno navěky.

Sinajské Učení obsahuje různorodé zákony, od prostého Nepokradeš po komplikované nařízení Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo, které mění bezejmenná kolečka v soukolí lidského společenství v osobnosti odpovědné ne ostatním lidem, ale Samotnému Všemohoucímu Bohu; od jednoduchého Nezabiješ po vznešené Budeš milovat svého bližního jako sebe samého (3M 19:18) a Budeš ho (hosta - usazeného cizince) milovat jako sebe samého (3M 19:34).

Všechny pokusy (talmudistů-interpretátorů a teologů dceřiných náboženství - křesťanství a islámu) vylepšit Bohem zjevený Sinajský Zákon a Sinajskou morálku vedly a vedou pouze ke znesvěcení Sinajské víry (například v případě křesťanství - v nevíru v Pravého Boha a v nahrazení Bohem zjeveného Sinajského Učení vírou v pohanské trojjediné božstvo).
Věčného Zjevení žádná vylepšení a zdokonalení nevyžaduje.

Bylo by hrubou chybou pokládat Sinajské Učení za jedno z náboženství.
Sinajské učení není náboženství, je to mnohem vyšší koncept, pro který neexistuje v teologii ani náboženské filosofii žádná definice.
Termín náboženství (religie) pochází z antického pohanského světa.
Náboženství je produktem neznalosti, je neumělým pokusem vysvětlit nepochopené jevy pomocí vymyšlených bohů či nadpřirozených sil.
Při tvorbě těchto božstev je člověk inspirován okolním světem.

V primitivních pohanských náboženstvích je tímto božstvem nějaký fetiš, modla, zvíře, planeta, přírodní jev nebo nějaké antropoidní stvoření.
V křesťanství a buddhismu je to zbožštěný člověk.
V náboženstvích vycházejících z platonismu a neoplatonismu je to netělesná modla - duch, myšlenka atp.
Bylo by chybně se domnívat, že tento duch nemá svůj předobraz.

Je obecně známo, že v bujné fantazii mystiků je předobrazem světa (makrokosmu) lidské tělo (mikrokosmos).
Židovský neoplatonik Šlomo ibn Gabirol napsal: Pokud chceš získat představu o struktuře Vesmíru, ... musíš prozkoumat jemu analogickou strukturu člověka.
A co že to bylo předobrazem ducha světa?
Samozřejmě že lidský intelekt, duše.

To vše je cizí a nepřijatelné pro ty, kdo vyznávají Sinajský judaizmus.
Stejně jako je nám odporný pohanský hmotný fetiš, jsou nám odporné i netělesné modly.
Naše víra není smyšlená, je Bohem zjevená!
Naše představy o Bohu nemají žádný předobraz, naše představy nemají empirické kořeny.

Nezbožšťujeme pouze hmotné věci - části živé a neživé přírody, lidské bytosti atp. nezbožšťujeme ani lidský intelekt, duch. 
Nejenom že, nevytváříme hmotná zobrazení božstev, nevytváříme ani modly neviditelné; neboť podstatu a velikost Věčného nelze pomocí lidského rozumu vyjádřit.
O Bohu víme pouze to, co se o Něm píše v Pěti knihách Mojžíšových; a nemáme hříšnou potřebu vědět více, než je psáno.
Důležité je také připomenout morální význam Sinajské víry.

Co nutí vyznavače Sinajského judaizmu dodržovat zákony a morálku Bohem zjeveného Učení?
Na rozdíl od křesťanství, islámu a mystického pseudo-judaizmu není ústředním motivem Sinajské Emuny přelud o blaženosti v posmrtném světě.    

Vyznavače Sinajského Učení definují dvě vzájemně provázané mravní zásady: bázeň před Bohem a láska k Bohu.
Upřímná synovská láska vůči Bohu nemající nic společného s mystikou.

Prorok zvolal: Slyš, Izraeli, Věčný je náš Bůh, Věčný jediný. Budeš milovat Věčného, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou ...

Motivací křesťana pro konání dobra (a často i zla) je touha dosáhnout osobní spásy, posmrtného života, posmrtné blaženosti a království nebeského.
Ruský náboženský filozof Konstantin Leontěv tuto touhu definoval jako transcendentální egoismus.
Nic podobného v Sinajském judaismu nenajdeme.